Zápis z dvanáctidenní expedice do malé země jménem Kyrgyzstán, která je dvakrát větší než naše česká kotlinka a je známá především tím, že toho nemá moc co nabídnout v oblasti mezinárodního obchodu, snad až na jakous takous těžbu drahých kovů a masivní export slámy. Obchodní nedostatky nahrazuje svou přírodou, jezery, pohořím Ťan-šan a vychcaným místním obyvatelstvem taxikářské profese, jehož příslušníci pojem „vyjebat“ posunuli na úplně jiný level.
Letenky do Kyrgyzstánu
Naše cesta začala kde jinde než u piva v místním výčepu v Trutnově. Začátkem dubna se na internetu objevila slušná nabídka letecké společnosti Turkish Airlines na zpáteční let Praha–Istanbul–Biškek za ± 7 800 Kč. Ten druhej (Vojcek) se rozmejšlel tak dlouho, kolik prasátek bude potřeba rozbít, až jsme se dostali na cenu ± 8 500 Kč za jednoho, včetně úsměvné částky 250 Kč za platbu kartou online.
Letenky je možné sehnat mimo sezónu ještě levněji. Jenže mimo sezónu v zemi s průměrnou nadmořskou výškou 2 750 m znamená, že ne všechno je přístupné a ledacos je zamrzlé — tak bacha na to. Kupříkladu horská jezera budou pod ledem a k jezeru Song-Köl to v zimě ani nejde, protože cesta je pod sněhem.
Vše „připraveno“, odlet byl stanoven na neděli 5. července ve 12:00 přesně. V neděli 5. července přesně ve 12:21 se naše letadlo odlepilo od země a zájezd byl tak oficiálně zahájen. Linka Praha–Istanbul trvá cca 2,5 hodiny a výhodou tehdy bylo, že se přestup odehrával na letišti Istanbul Atatürk Airport — to bylo to větší v centru města. Jediná ucházející Wi-Fi byla za stánkem Starbucks!!! Zbytek se platil (bohužel). Pauza 3,5 hodiny a pokračujeme směrem Biškek.
Let Istanbul–Kyrgyzstán/Biškek (FRU) vychází na cca 4,5 hodiny. Celá cesta tedy není časově náročná, záleží hlavně na čekání v Istanbulu. Nestává se mi často, že bych někoho nebo něco chválil, ale nutno uznat, že Turkish Airlines nabízely velice dobrý palubní servis a i jídlo se dalo pozřít. Oproti ČSA, kde už začali šetřit na teplém jídle, nahradili vařený brambor nejlevnější bagetou z benzinky — a to ještě za poplatek.
Akce Kyrgyzstán zahájena
Zde se anglicky moc nehovoří. Dobré je znát alespoň něco málo rusky, ať člověk může handlovat o cenách všeho — jídla, piva a hlavně taxíků. Čím lépe rusky umíte, tím více ušetříte a tím více se toho dozvíte. Čím méně umíte, tím více budete ojebáni.
Kolem půl čtvrté ráno dosedáme na letiště Manas, procházíme pasovou kontrolou, která anglicky nemluví, a potkáváme dvojici jiných Čehůnů, se kterými vyplníme čekání na další vnitrostátní let na jih do města Oš.
Je s podivem, že se druhá entita našeho tandemu dostala přes pasovou kontrolu, neb do odjezdu se Vojcek stihl vybavit slovní zásobou čítající pět slov: pes (собака — sabaka), vlajka (флаг — flag), pivo (пиво — pivo), jezero (озеро — ozero) a možná i děkuji (спасибо — spasibo), ovšem bez „prosím“. Manas je celkem nuda, barák je standardní budova socialistického realismu, tj. socrealistická krabice. Nesmíte zapomenout, že Kyrgyzstán je bývalou zemí Sovětského svazu, takže baráky vypadají jako betonová obdoba věcí z IKEA.
Oš / Osh / Ош
Vnitrostátní let za 20 dolarů na osobu trvá ani ne hodinku (autem dvanáct hodin), přeletíte hory a jste ve druhém největším městě Kyrgyzstánu. Oš je taková větší řiť u hranic s Uzbekistánem, kde se nachází muzeum, hora a bazar, který bývá zavřený každé pondělí. Samozřejmě jsme přiletěli v pondělí, a tak jsme místo přehrabování v bazarovém harampádí využili odpoledne k průzkumu města a ochutnávce prvního kulinářského výtvoru v jednom z místních gurmánských stánků.
Z nabízených dobrot stojí za zmínku zejména široká paleta pirohů, melounů a solidní nabídka piva. V Oši taky najdete celkem fajn ubytování Biy Ordo Guest House s OK zázemím a sekuriťákem, který umí anglicky a doporučí nedaleké krámy, kde se dá doplnit pivní zásoba. Město klasika Východ: lehce šmucig, urban sajrajt kolem, psi, kočky a navrch taxikáři v žigulech.
Abyste si mohli představit, jak to v Oši vypadá, tady je pár ukázek. Možná kdybychom měli víc času a nezevlovali v pondělí po městě, kde nefunguje ani bazar, mohl jsem udělat víc fotek. Bazar jsme samozřejmě prolezli, ale fotky prázdných prodejních pultů nejsou košér matroš; nehledě na smutnou skutečnost, že by mohly nepřímo připomínat trutnovský Kaufland hodinu před zavíračkou.
Druhého dne ráno — přesněji v 11:45 — jsme po vydatném nočním pivo-plánování sbalili paky saky na cestu do další destinace s názvem Arslanbob. Z recepce jsme měli informaci, že maršrutka odjíždí ve 14:20. Uháněli jsme tedy směrem autobusové nádraží, abychom tam byli tak ve 14:00: hajzlík před cestou, voda, sváča a tak. Ve 13:55 začne při příjezdu na nádraží taxikář hulákat, že v protisměru míjíme bus směrem Arslanbob a jestli tam teda chceme, nebo co.
Autobusový systém, ač řádně zanesen do análů dopravních informací (jízdního řádu), funguje na principu 75 % zaplněnosti busíku = odjezd. Ono to může dávat i smysl, představíte-li si cestu cca pět hodin, během které se nastupuje a vystupuje podle potřeby. Nač čekat na další paka, která naivně doufají v transport dle informace z řádu, když můžu mít bus za městem totálně plnej.
Kdokoliv, kdo má auto, je TAXI. Cena je „smluvní“, záruka spokojenosti nezaručena. Někdy se prvotní cena dá dělit i deseti, aby se člověk dostal k optimu, které ve výsledku stejně znamená, že je ojebán minimálně dvakrát. Střízlivost samotného řidiče je taky na pováženou. Důležité je třikrát se optat, zda jde o finální cenu, neb ty kurvy místní jsou schopny říct si peníze za jednu cestu a to samé loudit ještě jednou, protože se přeci musí vrátit zpět. Stejně tak bacha na nástupní taxu — ta se obratem mění i ve výstupní, pokud člověk nedává pozor. Odjezd taxi nezávisí na vás, ale na momentální náladě řidiče, zejména v odlehlejších lokalitách. Chcete-li odjet druhý den po snídani dejme tomu v 9:30, buďte si jisti, že vyjedete hladoví v 7:15.
Arslanbob / Арстанбап
První etapa zájezdu z Oše do Arslanbobu byla z dnešního pohledu ne přímo zbytečná, ale doprava nás přece jen stála celý půlden cesty tam. Na místo jsme dorazili kolem páté odpolední a naštěstí si nás hned odchytl místní domorodec, jenž vládl jazykem anglickým a zároveň byl jakýmsi vrchním kápem v organizaci CBT Arslanbob, která poskytuje ubytování podobným individuím jako my. Za drobný peníz vám zajistí bydlík u jedné z místních rodin zapojených do programu. Anglicky vůbec neumí.
V našem případě šlo o stanové místo na zahradě před domem. Samozřejmě se dá zvolit i ubytování uvnitř s veškerou parádou a moderní kadiboudou, ovšem cena včetně provizí tomu odpovídá — volba je na vás. Odpoledne jsme courali kolem a nutno přiznat, že kopce tam konečně dostávají svému označení hory. Přece jen ty naše velekopce označované v anglosasštině jako „Giant Mountains“ s megakopcem, který už dnes naštěstí měří oficiálně úctyhodných 1 603 metrů, a ne nuzných 1 602, by mohly být z pohledu místních chápány jako taková ta hromada hlíny mezi paneláky, kde haranti v zimě bobujou.
Prolezli jsme okolí, jehož dominantou byl dle místních polovyschlý vodopád, který nestálo za to ani fotodokumentovat. Arslanbob je také místem, kde se nachází největší les vlašských ořechů na světě. Do jeho centra jsme se z časových důvodů nedostali, ale stromy s vlašáky rostly všude kolem. Bohužel jsme zjistili, že pivo není ve vsi jaksi k dostání, jelikož nějakej chytrolín v sandálech a s utěrkou na hlavě vymyslel ramadán a místní domorodci jej s nadšením přijali.
Náplastí na absenci opilosti bylo setkání se starým muslimem, který nám nabídl čaj a dva kusy pečiva. Chvíle klábosení — nejen o psovi a vlajce — o tom, odkud jsme, a podobných tématech, která zvládla základní znalost ruštiny; rozloučení a odchod do zahrady do stanu.
Ráno jsme se po střízlivé úvaze rozhodli, že nemá cenu zdržovat se zkoumáním místních hor. Kvůli nedostatku času a příšerně dlouhým přejezdům jsme museli pokračovat dál. Primárním cílem zájezdu bylo vysokohorské jezero Song-Köl v nadmořské výšce 3 100 metrů. Cesta tam se po zkušenosti s dopravou do Arslanbobu zprvu zdála být obtížná a vzhledem k faktu, že tam nejezdí žádné busíky, postupem času i nemožná.
Cesta na Song-Köl | zastávka Kazarman
Ráno nakupujeme nezbytné PETky (nejen) s vodou a usedáme do busíku směr Džalal-Abad, odkud se musí sehnat někdo, kdo nás přiblíží k primární destinaci: ozero Song-Köl. Naivní uvažování, že tam budeme nějak večer, rozptýlí první a jediný drožka, kterého potkáváme na rádoby stanovišti TAXI v Džalal-Abadu. Sdělil nám, že čeká na bábušku, až dorazí k autu, a že nás za nekřesťanský peníz klidně vezme s sebou. Jeden dopředu, druhej k bábušce dozadu a můžeme vyrazit; pokud to půjde dobře, budeme do večera v Kazarmanu.
Cesta do Kazarmanu zabrala půlden, a to se ujelo 140 kilometrů. V průběhu cesty se z nás taxikář snažil dolovat informace, ale narazil. My mu jakože rozuměli, jen schopnost vymáčknout se v ruštině nebyla na vysoké úrovni. Během cca šesti hodin jízdy jsme mu stihli vysvětlit, odkud jsme a co děláme; Vojcek zdůraznil, že má psa a v Čekystánu máme vlajky.
Na otázku, zda by jeho malá Honda Fit zvládla i případnou cestu k jezeru druhý den (160 km), odpověděl napůl kladně. Tou druhou, negativní půlkou byla cena 6 000 somů — tehdy cca 2 000 Kč za oba. Ceně se člověk při zpětném pohledu nemůže divit. Zvládnout několikrát převýšení přes 1 000 metrů na cestě bez asfaltu a svodidel chce patřičné ohodnocení. Potkáváme pár aut, koní, ovcí a krav a zastavujeme kdesi v poli pro fermentované kobylí mléko, vyhledávané mezi lokály a známé jako kumys.
V podvečer přijíždíme do Kazarmanu, kde nám vozka dohodí spaní na zahradě u svého muslimského kamaráda. Hrubá tráva ve slepičím výběhu nepůsobí lákavě, takže ani nestavíme stan a jdeme prozkoumat okolí. Podle offline map by nedaleko mělo být místo označené B&B. Po dvaceti minutách chůze narazíme na jediný fungující kandelábr v ulici a plechová vrata s nápisem B&B. Promluví na nás cizí hlava v základní angličtině a nabídne dvě postele, snídani a koupelnu.
Rychle souhlasíme, vracíme se sbalit věci, loučíme se s hostiteli čajem a pirohy, oplácíme bonbony pro děti a odcházíme do B&B. Náš pokoj je malý, s regulérními postelemi a pavučinou v rohu. Venku je náměstíčko, kde posedáváme se španělským párem až dlouho do noci.
Ráno si dáme v jurtě snídani, sbalíme věci a ptáme se panímámy, zda nezná způsob, jak se dostat na horské ozero Song-Köl. Ne že bychom zatracovali původního šoféra, jen se nám nezdá cena 6 000 somů adekvátní vzdálenosti, kterou musíme ten den urazit: cca 160 km, opět žádné silnice a opět slušná převýšení. Panímáma reaguje familiérním „tak určitě“, vezme mobil a zanedlouho před vraty stojí stará Audina s úplně jiným šoférem, který si řekne o 6 500 somů.
Se vzájemným idiotským pohledem na sebe a vzpomínkou na levnější variantu v Hondě Fit souhlasíme, sedáme do auta a zjišťujeme, že dohromady nedáme ani 6 000 somů. Takže hurá k bankomatu. Kyrgyzstán měl v roce 2015 bohužel takové bankomaty, které pojídaly zpravidla karty VISA, zatímco na MasterCard se zapomnělo.
Doporučujeme lidem spoléhajícím výhradně na MasterCard dostatečnou hotovostní zálohu. V odlehlých oblastech se k penězům na účtu dostat nemusíte. MasterCard akceptovali hlavně ve více turistických lokalitách a nákupních centrech, kde jsme narazili na přenosné ATM mašinky fungující bez problémů. VISA byla většinou akceptována bez obtíží.
Vojckova VISA naštěstí fungovala. Výběr uskutečněn, zpět do TAXI a hurá na ozero. Dopoledne jsme vyplnili počumováním z oken zadních sedaček Audi a občasnými zastávkami. Nutno připustit, že tento výhradně rusky komunikující šofér byl ochotný a proaktivní v doporučování vhodných zastávek za účelem fotografií, vymočení a kuřpauz. K jezeru jsme se dostali lehce po obědě. Šofér zaparkoval u jedné z několika jurtových oblastí, domluvili jsme ubytování prozatím na jednu noc s možností prodloužení a pak vyvstala otázka: Co tady kurva budeme dělat?
Jezero Song-Köl / Соң-Көл
Původní plán obejít jezero ztroskotal při pohledu na jeho skutečnou velikost, která se na mapě zdála mnohem menší. Odpoledne jsme se proto rozhodli prozkoumat okolí a odlovit geocachingovou krabici asi tři kilometry od našeho jurtového obydlí. Nadmořská výška 3 100 metrů se zprvu nezdála problémem, ale rychlé převýšení připomnělo, že vzduchu jaksi ubylo.
Expedice za geocachingem začala krátkým fotbalovým utkáním s místními dětmi. Hráli jsme dva na jednoho; jednu branku tvořil prostor mezi kamenem a koňskou koblihou, druhou prostor mezi rezavým kbelíkem a ležícím psem. Masivní vítězství českého týmu před přestávkou zdecimovalo morálku jediného kyrgyzského hráče, a tak byl zápas předčasně ukončen. Lví podíl na skvělém výsledku měla především mamina toho Kyrgyzstánce, která jej odvelela pro vodu do nedaleké strouhy. My se vydali směrem k přilehlým kopcům a pak ke krabici.
Geocachingové intermezzo — GC59ECF
Cestou na Song-Köl jsem měl tuhle pixlu v merku, ale nebylo absolutně jasné, kde budeme nocovat. Poté, co nás taxík vyložil kdesi u jurt, my se ubytovali a dohráli fotbal, nastartoval jsem hledátor krabic a ke svému překvapení zjistil, že cache je cca tři kilometry vzdušnou čarou kdesi mezi šutry. Ideální destinace pro výlet, když nemáte ani tušení, kam se jít podívat, a ve finále vám to je stejně jedno.
Ještě větší překvapení: krabice, kterou tam kdysi dávno založil nějaký kolemjdoucí z Německa, stále existovala, obsah pěkně v suchu, dokonce v ní byly i dva GC a zaměření GPS sedělo na tři metry přesně. Takže plahočení ke krabici ve 3 143 m n. m. a zároveň možnost být druhý v pořadí, kdo ji navštívil, měly cenu. Výsledný efekt: k nezaplacení — a to doslova vzhledem k ceně taxíku.
Courali jsme kolem jižní strany jezera celé odpoledne a potkali tamního baču s ovcemi. Jezero je krásné a okolní hory také ujdou, ale co tam? Vysoko nad mořem, obklopená horami, placka s obrovským jezerem uprostřed. Snahu obejít jezero jsme rychle zavrhli nejen kvůli velikosti, ale také množství komárů u vody. Dalo by se jen tak vysedávat hodinku dvě a nechat na sebe celý výjev působit, jenže nás čekal další přesun, abychom stihli alespoň 75 % původního plánu. Návrat do jurtového obydliště, uvařit kafe, zatopit koňským bobkem a kravským lejnem — solidně výhřevný matroš — a domluvit ranní transport směrem k civilizaci do města Kočkor.
A tady nastala ona příhoda s termínem odjezdu taxi. Panímámě jsme sdělili smělý plán trochu se prospat a po snídani, řekněme v devět, vyjet. Jenže taxikář by chtěl vyjet před osmou ranní, řekla paní směle, otočila se na gumáku a odešla. O způsobu a času odjezdu taxíkem se zde nedohadujete — ten se vám prostě sdělí a nazdar, dělej jak umíš.
Ještě večer proběhl pokus zachytit jurty s hvězdnou oblohou, ale fotovýbava nebyla dostatečně vhodná. Setový objektiv 18–200 mm z druhé ruky s vyjetou vůlí není pro tyhle účely nejlepší a ISO se u Nikonu D7000 projevovalo docela rychle, takže výsledkem jsou zašuměné scény jinak parádně vypadající scenérie. No, posuďte sami, co za karneval mají lidé v Kyrgyzstánu.
Ráno rychlá snídaně, pobalit vercajk, naházet do jiného Audi a směrem „civilizace“. Cestou nás kromě krav, koní, jurt a hor doprovázelo i větší hejno vran.
Cestou jsme udělali pár plánovaných zastávek a jednu neplánovanou. Vojckovi bylo enormní teplo a pokusil se otevřít elektrické okno patřičným čudlíkem, který však fungoval pouze směrem dolů. Za pár minut mu byla kosa, ale okno se opačným směrem nepohnulo ani o píď. Krátká zastávka na zbastlení nové izolace pro odizolované kabely ve dveřích a dostali jsme se do města Kočkor.
Blbodíra Cholpon-Ata / Чолпон-Ата
Scénická cesta z ozera do prvního místa civilizace zabrala asi tři hodiny a po celkových šedesáti hodinách jsme opět ocenili, jak moderním výdobytkem je asfalt. Na konci cesty taxíkem, v přestupním městě Kočkor, jsme se ustájili v nedalekém restauračním zařízení, které disponovalo zásobou lahvového piva a snad nejhlubším suchým hajzlíkem na světě. Po vhození jakéhokoliv objektu do ústí hajzlu dosáhla časová prodleva mezi vstupem objektu na úrovni podlahy a dosažením fekální vrstvy na spodku jámy celé tři vteřiny!
Náš denní plán se po pár skleničkách začal rýsovat mnohem jasněji. Z Kočkoru jezdí busík do Balykčy, odtamtud se najde další až do turistické metropole Cholpon-Ata na severním pobřeží jezera Issyk-Kul, kde se prozevlí odpoledne a další den se pojede směrem k údolí Grigorievka. Prvotní očekávání vycházelo z relativně pozitivního hodnocení místa v turistickém průvodci. Po příjezdu se naše očekávání s hodnocením průvodce sice neprotnula, ale na světě neexistuje nic, co by pivo nespravilo.
Cholpon-Ata je turistická mega-blbo-díra nabízející nákupní středisko, restaurace a mega jezero s mega zadělanou pláží plnou Rusů. Pro ilustraci výjev při příchodu k jezeru: sto metrů dlouhá alej, betonový chodník a přeplněné koše, naposledy vysypané v roce 2013. Relativně četný pohyb převážně rusky hovořících turistů, přičemž nejviditelnějším objektem celé aleje byl hrdý otec, nalitej jak kbelík, tlačící před sebou potomka v kočárku a snažící se dostat na druhý konec systémem cik-cak/slalom. Ideální rodinná dovolená.
Jediným světlým momentem v celé Cholpon-Atě byl slušně zařízený Apple Hostel, kde jsme poznali další nešťastníky s obdobně prdlým nápadem jet do tohoto města. Večerní zevlování po návsi, návštěva pláže, večerní pětipivko a setkání s osobou, která měla stejný plán jako my — navštívit údolí Grigorievka. Třetím článkem výpravy byla holčina jménem Teresa, původem z Německa, delší dobu žijící v Anglii. Přislíbila účast jen na omezenou dobu, neb se prý musí vrátit do školy v Biškeku, kde studovala ruštinu. Ale každej věděl, že to bylo kvůli Vojckovi, neboť při příchodu do hostelu nanesl do objektu koňskou mrvu na sandálech. Ráno sbalit, dopít zbytky včerejšího pitného režimu, setkat se s třetí entitou a směrem k hlavní silnici, kde se sežene dopravní prostředek do Grigorievky.
Grigorievka / Григорьевка
Jako dopravní prostředek vyhovující naší úrovni zmlsaných městských hejsků a dostupný našemu kapesnému byl jednoznačně zvolen luxusní taxi vůz značky Lada, řady žigulík. Na lehce propocených židlích, které pamatovaly rozpad SSSR, se sedělo asi půl hodiny a byli jsme ve „městě“ Grigorievka. Jenže kurva taxikář chtěl dostát své profesi a bez ohledu na absenci centrálního zamykání zachrastil klíčky s větou, že batožina vzadu je pod zámkem, a řekl si o dvojnásobek.
Zdůvodněním byla samozřejmě nutnost vrátit se na původní místo výjezdu, tj. zpět do řitě Cholpon-Ata. Jenže on se Santus naučil pár výrazů rusky, aby nemusel neustále používat „fuck“, „rubbish“ nebo „ooh, come on…“. Lehce jsem ho proklel, možná řekl něco nevhodného — dle výrazu jeho tváře — ale výsledkem bylo, že jsme dostali slevu a museli zaplatit pouhých 30 % navíc!
Ve městě jsme si domluvili další TAXI směrem do údolí. Na cenu jsme se pro jistotu optali třikrát, pokaždé byla stejná, nic tedy nebránilo pokračování. Za dvacet minut jsme byli na začátku údolí a odtud pokračovali po svých. Začátek, tak jak to bývá, okupovalo místní obyvatelstvo nabízející nejrůznější služby od ubytování přes jízdu na koni po občerstvovací stanice, ryby a podobné legrácky s patřičnou přirážkou.
Samotné údolí je asi pět kilometrů dlouhé přírodní udělátko, kde teče solidní řeka a kolem jsou kopce, takže člověk chodí spíše kolem koryta. I zespoda je to parádní místo. Samozřejmě se zde nachází geocachingová krabice a je jednoduše identifikovatelná: u velkého kamene, tam, kde je vysypán odpad, směrem k lesíku sloužícímu jako defekační místo. Celé údolí je bohužel tak trochu šmucig.
Kyrgyzstánská mentalita velí veškerý bordel zlikvidovat okamžitě a vůbec se nezajímat o možnost vyhodit svinstvo do popelnice. Na místech s větší frekvencí lidí tak běžně vidíte odpadky po obou stranách cesty — hlavně ne tam, kde je to moje. Když to vyhodím k sousedovi, je to jeho problém. Park nepark, národní nevyjímaje, všude plastové tašky nacpané svinstvem. S čím se do lesa přijde, to tam také zůstane. Přírodu tam mají pěknou; otázkou je, jak dlouho jim vydrží.
Teta, co se k nám přidala, preferovala spaní v jurtě, takže jsme se rozdělili v půli cesty s dohodou, že my budeme pokračovat dál do údolí a ráno nás určitě potká někde kolem cesty. Prostě první stan, co najde, budeme my. Ještě než se řeklo podvečerní nazdar, Vojcek stihl zmerčit půjčovnu ptáků a nedbal zkušené Santusovy rady: „Vole, neber si to na hnátu, budeš cálovat.“ Nevěřil mu, navlékl si po jednom ptáku na každou ruku, nechal se zvěčnit a za každého ptáka odevzdal po 100 somech.
Téměř na konci údolí, kde se otevírá horní část Grigorievky, jsme zakoupili dvě PETky — 1,5 litru piva — a nedaleko ustanovili nocovací místo. Se stanováním nebývá v Kyrgyzstánu problém: pokud tam není plot, dá se stan postavit prakticky kdekoliv. Někteří průvodci nedoporučují okolí vesnic a měst kvůli psům, kteří považují stanové místo za svůj rajón. Za celou dobu jsme problém neměli; stačí použít selský rozum a ono to půjde.
Ráno uvařit kafe, sbalit stanoviště, naložit bágly, počkat na tetu a kupředu dál do kopců směrem k horskému jezeru, jehož jméno neznáme, ale v mapách se označuje jako „1-e ozerko“.
Až k jezeru to bylo pořád do kopce. Občas projel Mercedes s místními, kteří měli stejný nápad — jít kempovat. Občas si auto štrejchlo pupkem o šutrák, takže se muselo tlačit, a my výjev obdivovali z uctivé vzdálenosti. Najednou se objevil starý ZIL, šourající se na kopec se spotřebou sto na sto. Vidět ZIL bylo vzácné, ale s asi patnáctiletým řidičem to bylo i na Kyrgyzstán zvláštní.
Po pár kilometrech se zjevilo jezero, ovšem obklopené mokřady a blátem, takže přístup byl téměř nemožný. Hodinu jsme vychutnávali výhled a otočili se zpět. U nedaleké jurty se skupina rozdělila; teta se vrátila do Biškeku a my dva šli na ryby do nedaleké jurty. Bez jasného plánu jsme po obědě pokračovali údolím zpět do civilizace. Cesta se vlekla a nutno přiznat, že po třech hodinách na slunci s půllitrem teplé vody s chemickým ošetřovadlem to nebyla ta nejlepší cesta.
Společnost nám dělalo stádo krav, tu a tam projelo auto, ale jinak daróga dlouhá. U první řeky zakempujeme ve stínu, doplníme tekutinu, ochutíme chemickým dochucovadlem a započneme akci stopování. Během hodinky se podařilo zachytit projíždějící auto s Rusem, který nás byl ochotný vzít blíž civilizaci. Naložil nás do zadní části dodávky mezi harampádí a opravdu hodil až k hlavní silnici. Při děkovačce jsme vyvrátili mylný dojem, že jsme „amerikánski“, prozradili původ a odměnili ho PETkou teplého piva. Po návratu do Cholpon-Aty jsme stanovili další cíl: národní park Ala Archa, asi 30 kilometrů jižně od Biškeku.
Ala Archa / Ала-Арча
Cesta od jezera Issyk-Kul do Biškeku je nekonečná nuda. Přežili jsme ji a po několika hodinách vystoupili na hlavním autobusovém nádraží. Trocha zevlování, rychlé naplánování směru chůze a během chvíle jsme narazili na osobu ochotnou přepravit nás za předem dohodnutou odměnu směrem k údolí Ala Archa. Jelikož jde o opravdu povedený národní park blízko metropole, vjezd je zpoplatněn.
Cestou z nás taxikář tahal moudra a po zjištění, že jsme z Čekystánu, zahlásil, že sloužil jako saldát v osmdesátých letech v Bratislavě. Původně jsme mu moc nevěřili, ale jakmile začal sázet názvy piv, nějaká česká slova a znal i značky českých motorek, získal naši důvěru. Pak přidal kouzelnou větu a nebyl důvod pochybovat o jeho zkušenostech z tehdejšího Československa.
Óčeň mnoho cigánov tam v Bratislave, da?
Taxikář nás vykopnul u brány do parku, my zaplatili vlezný a pokračovali po silnici hlouběji do údolí. Brána je od parku celkem daleko, ale během chvíle nás potkal další podnikavý pán s autem, nabízející levný odvoz až na konec údolí — maršrutka jezdí velmi sporadicky. Dohodli, nasedli, dovezli, zaplatili a hotovo. Byli jsme na místě. A ne sami, stejně výborný nápad měli i Němci. Tlupa asi dvaceti lidí okupovala stejné stanové náměstíčko, ale neměla zájem o družbu, takže nebylo třeba oprášit jazykové znalosti nabyté z České Sody. Stan jsme rozložili na dva dny na betonovém plácku a chodili údolím sem a tam. A jelikož tam nemají v lampách žárovky, je v noci celkem fajnej pohled na nebe.
Nutno přiznat, že snad poprvé jsem slyšel zvuk valících se balvanů, šutrů a dalšího kameniva v korytě řeky. Tenhle soundtrack nás doprovázel celým údolím, na jehož konec jsme samozřejmě nedošli. Obdobně jako v Grigorievce i zde platí jednoduché pravidlo: vše, co si přineseš na kvalitní piknik do národního parku, tam taky necháš. Pytle s bordelem, odpadky, vajglíky a soundtrack valících se kamenů vítají návštěvníky prvních 300 až 400 metrů; pak postupně ustávají pytle, odpadky a nakonec i vajglíky. Až skončí nepořádek, zůstane parádní údolí.
Ala Archa je vhodné místo pro ty, kdo mají dost času, morálky a proviantu na několikadenní trek. Navíc se tam nemůžete ztratit: prostě najdete dostatečně hlučnou řeku a ta vás dovede zpět do základního tábořiště. Nám se podařilo zdolat asi sedm kilometrů — opravdu jen odhad — proti proudu dál do údolí. Prochozené trasy sice jsou, ale my byli jaksi na druhé straně řeky. Člověk si cestu víceméně najde sám, jen rychlost postupu jaksi klesá.
Někde v údolí jsme stanovili bod, otočili se a šli zase zpět. Cestou jsme pozevlovali ve stínu, doplnili tekutiny z potoka bez chemických dochucovadel, podívali se na dva díly Trpaslíka a mazali k základnímu táboru. Je s podivem, za jak krátkou dobu se mělký brod, který jsme dřív přešli, naplní vodou až po kolena.
Poblíž stanoviště nějaká dobrá duše otevřela malý krámek s pivem v PETkách. V průběhu odpoledního plánování jsme vyplánovali důmyslný potoční držák 1,5litrových lahví na bázi provázků a gumiček. Potok byl dost studený na kvalitní vychlazení večerního digestivu, ovšem po konstrukční stránce se našly drobné nedostatky, které znamenaly následné brodění potokem a hledání uplavaných piv.
Naštěstí se všechna našla, takže jsme mohli důkladně oslavit svůj příspěvek k dalšímu nerozšiřování bordelu. Ráno spakovat a vyrazit ku městu. Maršrutka z národního parku jezdí v nahodilých intervalech, ale díky včerejšímu nárůstu karmy — zabránění zabordelení — jsme během deseti minut chytili busík do hlavního města.
Biškek / Бишкек
Biškek je město o velikosti dvou Brn, tj. cca 800 až 900 tisíc lidí. Jelikož jde o bývalou sovětskou republiku, je patřičně vybaven všemi nezbytnostmi, které postsovětské město má mít. Monumenty Leninů, soldátů a hrdinných družstevníků zdobí nejen široké ulice, ale i zákoutí a zdi paneláků. Náš čas v hlavním městě byl převážně tráven kolem centra.
Okrajové části toho moc nenabízejí a po zkušenostech s falešnými policajty v parku, kteří hledali všemožnou záminku, jak z nás vylákat i pětník, jsme raději oželeli návštěvu bazaru. Betonová výstavní síň plná socialistických monumentů, falešných policajtů, trochu bince, širokých ulic a urbanistického letního vedra. Příjezd naplnil očekávání: beton napravo, beton nalevo a beton za rohem. Občas beton protne trocha zeleně, ale nesmí jí být moc, aby nenarušovala souvislý betonový pás.
Socha Lenina je umístěna v parčíku poblíž školního kampusu a pravicí ukazuje směrem k americké univerzitě. Nevíme, zda byla nejdřív vybudována univerzita a Lenin následně relokován, či opačně.
Takže ani není moc o čem psát. Máte-li rádi beton nebo obdivujete sovětské monumenty, bude Biškek asi pro vás. Jinak je to takový betonový nic moc. Pár fotek z města, aby se neřeklo, ale s upadající morálkou upadala i chuť fotit. Zajímavá místa by se určitě našla, jen ta chuť v onen moment nebyla, hlavně při srovnání s místy po cestě. Kyrgyzstán je fajn — a to hlavně mimo Biškek.
Závěr
V poslední době jsem zahlédl několik možností zájezdu směr Kyrgyzstán za relativně slušnou cenu — kolem 9 000 Kč. Platí ale doporučení nejezdit tam v zimním období, byť letenka stála třeba 4 500 Kč, protože tam v zimě není co dělat a většina zajímavých míst je kvůli sněhu nedostupná. Našich dvanáct dní nestačilo, přejezdy jsou příšerné; možná se věci zlepší, až dokončí nové komunikace a dálnice. Pokud byste cestu zvažovali, doporučuji alespoň plné dva týdny.
Stihnete tak i oblast jižně od jezera Issyk-Kul kolem města Karakol, kde jsou různé treky po kopcích a ozerách. Pivo mají, teplo tam je, kopce nabízejí vcelku slušné, údolí ještě lepší; příroda je tam celkově pěkná. A hlavně… naučte se rusky — ušetříte.
Těm, kteří to dočetli až sem, upřímně gratuluji.