Útěk do Království Tonga

Další traktát o mém pobytu hlavou dolů, tentokráte ze zájezdu na ostrovní Království Tonga. Silný příběh o vzájemném soužití dvou podivínů v tropickém vedru, plážovém nicnedělání, barovém vysedávání a náhodných setkáních. Epický příběh začíná po opětovném příletu na NZ, kde si všimli, že je jim tam vracím jaksi častěji…

Než se budu věnovat samotnému zájezdu do Království Tonga, udělám takové kratší imigrační intermezzo, aby to bylo úplně jasné, jak a proč zrovna Togna.

Po (v pořadí třetím - začíná v tom bejt trochu zmatek) příletu na NZ jsem byl nemile překvapen, že kiwáci maj dost solidně zbudovanej letištní bonzovací buzer-systém, a podobně jako minule (v pořadí druhá návštěva - teď to je snad jasný) se na něj pán za přepážkou pouze usmál, vzal si můj pas a ukázal na mě již známou židličku, kam si mám hrcnout a počkat na někoho dalšího, kdo mne provede interogačním procesem. Minule jsem si tam poseděl hoďku a něco, jelikož jsem si nepamatoval číslo baráku, kde budu pobývat a můj nápad - dát mi k ruce google maps, že jim jako velmi obratně zabořím prst do obrazovky v místech, kde se budu zdržovat, mi instantně zamítli. Zato si vyžádali kontakt na osobu (náčelníka), která je na onom místě přítomna. Ten jim akorát sdělil, ať mi vyřídí, že jsem mamlas, jak můžu zapomenou letiště Hastings. Tak sem tam to letiště Hastings vrazil při poslední návštěvě na imigrační “dotazník” v domnění, že budou konečně happy, ale to jsem vůbec netušil, co to může způsobit za nové problémy. Krom toho, že na můj podfuk s novým pasem přišli celkem rychle (věřte, že nový pas není řešení při častějších návštěvách, spíš další zdroj nežádoucího podezření a to nejde v ruku v ruce s taktikou držet se low-profile), nějak se jim taktéž nepozdávalo, že jako turista uvádím místo pobytu jakési prdelní polní letiště mezi řepákovem a vidlákovem. No tak sem si počkal trochu dýl (celkově mi to poplkání s imigrační ouřednicí zabralo příjemné čtyři hoďky). Během tohoto interview jsem byl dotazován na zřejmě chybějící informace, už v tak dost obsáhlém santusově spise, např. kolik ložnic má onen hangár, jaký to je vlastně hangár, vy tam jako spíte s letadlama a helikoptérou? apod. Krom investigativní snahy o ucelený obraz hangárového interiéru byla diskuze zavedena i k oblastem, o kterých jsem, jako nic nečtoucí a o nic se nezajímající turista, neměl ani zdání; zajištěná zpáteční letenka mě totálně minula, alespoň že dostatečný bakšiš byl na její zakoupení. Tady se pomalu dostáváme k tomu, jak Santus k zájezdu přišel. Těm bystřejším to už je zcela jasné, těm ostatním rád pomohu - prostě sem si musel koupit nějakou letenku pryč ze Zélandu. Za klokanima do Austrálie mne pustit nechtěli, že prej bych si o víza musel zažádat dřív, než si mě vyhmátli na letišti. Plán jet na Fiji a chovat ovce a křížit krávy s koňma ztroskotal na ceně, jelikož ta v dobu mého příletu byla odporně sionistická tj. nekřesťanská i podle paní ouřednice, která dohlížela na můj nákup deportačního zájezdu. Tak sem tam chvilku brouzdal po ynternetech, občas něco zamumlal o zadělanosti jejich Windows XP, kde defaultní browser Internet Explorer 6 měl téměř stejné množství “užitečných” toolbarů jako následující archivní ukázka. No nakonec jsem se dočkal jak já, tak i paní imigrační, když jsem zahlásil vítězoslavně: Tonga! Nápad byl přijat nad očekávání dobře, nejen proto, že byl za relativně přijatelnou cenu, ale i díky tomu, že paní imigrační byla původem taky z Království a tak jsem poslušně zaplatil, ukázal letenku, odpustil si informaci, že se nejedná o jednosměrný let (možná měli tušení, že se jím obratem po 8 dnech vrátím, ale nic neřekli), sbalil si vercajk a s turistickým razítkem v pase, opravňujícího se pohybovat vzhůru nohama po dobu ne delší než tři měsíce upaloval ven z letiště. Tak takhle Santus k zájezdu přišel. Večer pak šel hrdě reprezentovat svou čekistánskou příslušnost do jedné z auckladských náleven, kde se potkal s dalším dočasným emigrantem, který se k němu rozhodl přidat a zájezd si za ještě akčnější cenu též pořídil. Akční duo byl tedy kompletní, expedice započala 2. dubna 2013 v půl 6 večer NZ času odletem z Aucklandského letiště směrem Tonga.

Jelikož byla povaha obou účastníků spíše anarchistická, neschopna přijmout vnější vedení a neuznávající nadřazené autority, bylo by obtížné určit vedoucího výpravy. Z vnějšku imaginární inkoherence však znamenala o to větší interní sehranost, jejíž jednotnost se projevila už v začátku expedice především co do výběru povolené úrovně importu alkoholických výrobků (2x jamajský rum), tak i v pozdějších fázích výpravy při řešení mimořádných událostí a tvorbou krizových plánů. Přezevšechnu snahu působit “jednotně”, se nemohu zbavit pocitu, že naše duo nepřímo vypadalo jako výprava dvou čtyřprocentních turistů (prostě si myslím, že si všichni kolem mysleli, že musíme bejt buzny… nebo Němci… nebo německý buzny, každopádně určo nic dobrýho).

Celý tenhle můj průjmový traktát budu raději dělit do sub-kapitol, které odpovídají dnům stráveným v Království. Měli byste tak mít lepší přehled o utrpení a mizérii, které nás postihly (doufám, že ti, kteří potřebují odbornou pomoc jsou dobře naladěni). Celá sranda začala tedy 2. dubna kolem půl deváté večer dosedly naše zadnice na královské letiště. První neshoda se projevila už za letu, kdy ten druhej trouba si pořídil nějakej total-socka let, nedostal ani najíst a jeho spacák sem táhnul já, páč povolenou zátěž svý příruční mošny vyplnil analog foťákem z nějaké echt-slitiny, pár trenkama, ručníkem a těma rumama. Průběh letu byl všeho všudy v pohodě, ničím téměř nerušen - až na nějakou machnu pár židlí dozadu, která se rozhodla přebalovat dětský podělaný kokon přímo na sedadle, zrovna v okamžiku, když začal celej aeroplán vesele poskakovat. Naštěstí díku duchapřítomnosti palubního personálu AirNewZealand jsme si nemuseli onen bob mezi sebou přehazovat jako horkej brambor. Takže až na onu fekální atrakci bylo moje sledování TopGear(u) vcelku nerušeno. Včas jsem upozornil svého spolucestojicího, že po přistání se opravdu netleská a byli jsme tam.

Přílet

Na letišti jsme důsledně rekognoskovali ceny v tamním djůty-fríí shopu, vystáli si frontu u imigračního pultíku, dostali razítko do pasu a pokračovali směrem kupředu. Venku už na nás čekal majitel ubytovacího zařízení (Toni’s Guest House - Green Version) s přistavenou tranzitní drožkou. Jelikož jsme přistáli v půl 9 večer a samotné stání ve frontě taky něco zabralo, moc toho k vidění nebylo, ale na jednom jsme se shodli - vypadá to na pěknou díru. Cestou jsme poručili zastavit u nákupního centra, kde se můžeme vybavit nezbytnostmi pro kvalitní večer. Nákupní centrum se bohužel nekonalo, místo toho nám kočí zastavil u zděné budky s mřížema. Požádal jsem o 2l koly (k rumu), nějakej lokální jakoby popcorn a banány. Ty první dvě položky mi rozuměli, ale ten banán se nesetkal s pochopením. Chvíli jsem je poučoval o tom, co tím myslím, dokud to nevydrželi, zašli někam za barák a během 10min přišli s 2kg banánů a že jako to je cajk, ať si zaplatím ty dobroty a banán je grátis. Zprvu jsme si myslel, jakej to dobrej kauf jsem neudělal do doby, než nám vozka sdělil, že tady není normální si v krámě říkat o věci jako banán nebo kokos. Tady nám to prostě roste, tak když nějakej banán uvidíš a nebude na soukromým pozemku, tak si to prostě vem a hotovo. Takže o každodenní večeři bychom měli postaráno, strava se bude skládat z toho, co najdem. Sice mají na Tonze rychlostní limit ve vsi 40km/h a v pustině 65km/h, ale frajer si nás vezl z letiště prezidentskou rychlostí (cca 30km/h, tak abych stačil kynout přihlížejícímu davu s mávátky), proto nám cesta zabrala snad hodinu. Po příjezdu na ubikaci nám byl představen tamní personál, který je celkem početný, ale krom řidiče (alkoholik) a samotného náčelníka (Brit Toni) za zmínku stojí max jeho poskok (Meny), který však bude v následujícím textu zmiňován jen jako květák a nebo klaun (ultra masivní afro na hlavě). Zbývající čas do večerky jsme vyplnili tvorbou akčního plánu, konzumací rumu a hlasitým hovorem.

Průzkum

Ráno kluci posnídali banán a vypravili se táhnout na hlavní město Nukuʻalofa, které je vzdáleno cca 4,5km od Toniho guesthausu. Ještě než se dostali na hlavní cestu, potkali cestou celkem vypasené prase domácí, které se válelo v louži na cestě. Ona celá Tonga nepřímo připomíná takovej trochu domácí chlívek, jenže bez jasně vymezeného teritoria. Prase na cestě, menší čuníci na zahradě i mimo ni, jelikož kvalita pletiva se naposledy řešila možná na konci 50. let, hromada psů a ještě větší hromada slepic. Abyste měli přibližnou představu, kamže jsme to šli, tak přikládám jedno video z cesty busíkem; je to úplně ta stejná cesta, jenže ne motorizovaná. Taktéž obsahuje méně prasat, slepic a psů. Pro ortodoxní hledače chyb se filmech a jiných video-materiálech, tohle je prachsprosté echt-amateur video pořízené dnes již zesnulým Samsugem Galaxy S2 (upadl v koupelně), takže chyby hledat nemusíte, ale můžete si každej z 247 obrázků pauznout a kochnout se statickým pohledem jinak dynamického světa.

Play

Jinak od toho modrého urbanistického kostelu (po opuštění polní cesty a nájezdu na hlavní Straße) zapožalo mé pídění se po kouzelném matlátku proti slunci, jenže! Pojem “sun-milk/sun-block/sun-cream” a ja nevim co ještě je na Tonze zapovězené slovo, jelikož (a je to i trochu pravda) - turistové sem jezdí aby se opálili a ne naopak (pokud teda to nejsou Briti, kteří na sebe patlaj ochranný faktor 100+). Ale stejně se poštěstilo a tuším, že třetí den jsem našel kouzelný lektvar v tamní lékarně, sice byl určen pro batolata děcka do věku 3 let, ale i Santusovi posloužil, páč ten, úspěšně se léta vyhýbaje jakékoliv práci, která byť náznakem připomíná cosi s přídomkem “manuální - tj. venkovní”, má ruce chirurga (bohužel ne tak přesné) a přecitlivělou pokožku (pojem pochycený z TV), která při zvýšeném jasu vycházejícím z monitoru před ním zrudne.

Do města jsme se trmáceli cca hoďku něco, jelikož ten druhej byl prý “zmožen” plánováním z předcházející noci a ještě cítil podivný rumový buket. Banán k snídani potěší, ale moc vyžrané cejchy nenaplní. Cestou jsme toho k jídlu moc neviděli, kromě oněch domestikovaných zvířat, až při průzkumu jakéhosi supermarketu (otevřený vrata do řekněme skoro-skladiště, kde jsou regály a v nich “věci” s cedulkama a cenou) Santus objevil produkt, pojmenovaný jako “hamburger” a stálo to dolar (jejich; Tongánský dolar je skoro 3/4 NZ dolaru tj. řekněme cca 10Kč). Jelikož ten druhej skuhral, že má hlad, zakoupil jsem teda dva, a po vzoru Mirka Dušína se spravedlivě rozdělil (ten nejvzhlednější jsem odevzdal). Ani jeden z nás se teda k ochutnání moc neměl, ale hlad je sviňa a město bylo na dohled (kde je město, jsou i hajzly). Nedovážím se hádat, co v tom “burgru” bylo, ale hovězí teda ne. Takticky jsme přidali do kroku, co kdyby náhodou, a za chvíli kluci dorazili na náves. Tam objevili relativně zachovale vypadající podnik s funkčními hajzlíky, překlimatizovaným výdejním pultíkem a chlazeným kokosem za nějakej mrzkej peníz. Plán zněl jasně: zakoupit kokos, sednout si pod palmu a počkat si co udělá burgr. Polední kokosová seance netrvala moc dlouho, osvěženi kokosem a povzbuzení úspěšným toaletním vymýtáním burgru pokračovali páni kluci hlouběji do centra hlavního města. Celkem nás teda zarazilo, že centrum města je tvořeno cca čtyřmi ulicemi do všech směrů, dál je jen moře, džungle, bordel a domestikovaná zvěř. Teprve tehdy jsme si pořádně uvědomili do jaké řiti jsme to jeli. Naštěstí orientační smysl českých turistů nezklamal a během první čtvrthodinky jsme našli dva bary a jednu velice slušně vypadající restauraci (a to bez prdele; v takový řiti jako je ta jejich hlavní ves je to jako pěst na oko). Obešli jsme centrum, těch pár ulic moc dlouho netrvá, tak jsme to obešli pro jistotu ještě jednou, co kdybychom něco vynechali, a sami si umíte představit co následovalo. Vyzkoušeli jsme lokální dlabanec v onom dobře vyhlížejícím restauračním zařízení a následně jsme se přesunuli tvořit plán do baru přes ulici. Oba nás překvapilo, jak obtížné bylo vytvořit nový - akčnější plán současného akčního plánu, jelikož on ten ostrov není zas tak velký a vesměs naše cesta z hauzu do centrální vsi znamenala, že jsme prošli půlku ostrova (kdybyste ho rozřízli vertikálně vejpůl v jeho půlce tak 50% jsme tou naší cestou absolvovali — nutno podotknout, že ostrovní šejp je takovej bramboroid, takže on je relativně dlouhej, ale jeho “tlouštka” je dost ubohá), pro ty co to pořád nepochopili, mapa ostrova je dále hodně dole v textu, takže čtěte pozorně a výsledky se brzy dostaví. Takže v baru jsme přemítali tak dlouho, až jsme žačali mít od toho přemítání zorostřený obraz a to byl čas návratu směrem hauz. Jenže, jak dostat dva turistové v pokročilém stavu zpět na základnu? On transport byl trochu komplikovanější, jelikož čas návratu se měl dopředu dohodnout s klaunem a nebo přímo s řidičem-alkoholikem; samozřejmě, že to bylo nemožné dopředu odhadnou, jak dlouho budeme plánovat v baru. Situace se zdála být beznadějná, avšak ta bystřejší část výpravy (já) operativně zavelila taktické obsazení nejživější křižovatky ve vsi (prakticky skoro hned vedle baru) a tam sečkání na nějakého nájemného vozku. O taxíku se hovořit nedá, protože každé druhé auto je taxi, jen nemají ty cedulky na střeše, takže člověk může jen tak odhadovat, jestli to, co se hodlá zastavit je taxi, obyč vágen, lokální gangstaz a nebo sám pan král. Taxíku jsme se dočkali asi za 10min, jenže! Taxipán nám povídal, že je z Fiji, věděl přesně kam má jet, cena se určila dopředu, ale jakmile došlo na spočítání peněz tak byl frajer v koncích. Protože jsem neměl přesnou cifru v papírkách ani kovácích, posunuj jsem mu padesát a čekal na vrácení (cena řekněme nějak kolem plus minus 12 TongaDolarů - zkráceně Tongalarů). Nevím jak na Fiji, ale mistr nebyl schopen dostat se k výsledku 50 - 12. Naštěstí druhá polovina výpravy našel “úplně náhodou” v kapse dva Tongalary (páč tvrdil, že nic nemá… kurva jedna) a společně s mejma deseti jsme chlapíkovi trochu pomohli. Večer jsme vyplnili úplně stejným programem jako předcházející den tj. banán a rum + tvorba plánu.

Důkladnější průzkum

Ráno se neslo ve stejném duchu jako to předchozí, k snídani banán a trochu životabudiče v podobě ultimátně uležené instantní kávy Nescafé (nechápu jak jsem někdy mohl pít instantní kávu na koleji a myslet si, že je dobrá). Po zmátoření a zjištění, že město je pořád stejně daleko jsme se rozhodli najmout si vozku, aby nás přesunul vozítkem do města a dohodli si zároveň čas návratu na 7hod večerní. Na hlavní návsi jsme se ocitli kolem půl 11 ráno a pomalu si uvědomili, jakou kokotinu jsme to zase vymysleli. Co tak máme asi dělat ve městě jehož centrum tvoří 4 ulice a přilehlá urbanistická část rozšíří plochu na neuvěřitelné až 2km²? Pro předtavu jak vypadá hlavní město pár mobilních fotek…

Chvíli jsme zkoušeli jen tak zevlovat po ulicích, kde jsme jakože ještě nebyli či jsme si nebyli jisti, zda si je dobře pamatujeme, dali si vychlazený kokos a pak se vypravili k přístavu jednak za účelem sebe-nakrmení se, ale i zjistit jakékoliv užitečné informace - co se dá dělat/kam se vydat. Přístav je celkem z ruky a tak nám cestou patřičně vytrávilo a shodou okolností téměř naproti přístavu s rybím trhem se nachází restaurace Billfish Bar & Restaurant. Pivní předkrm byl vcelku dobrý, ale frajeři s transvestitickým kuchařem podávají mraženou rybu, možná proto, že se rybí trh nachází až přes ulici a to jsme teda moc nepobrali. Otázky stylu co to je za rybu ten Billfish nám obsluha taky moc jasně nedopověděla, ale alespoň nám dali jakási anti-hmyzí kouřítka pod stůl, protože komárů tam měli až přes míru. Takže krom piva a éterických rádoby vonných tyčí u nohou tam nemá cenu vůbec chodit, pokud teda člověk nevyhledává napůl zmrzlé sashimi. Na vytrávení si kluci dali pár pivních digestivů a odebrali se přes přístavo-rybí zařízení zpět do města. Prošli další tři neznámé ulice, aby si zkompletovali vnitřní okruh města, porozhlédli se po lokálních prodejnách rum-related tekutinách a pokračovali směrem již známý bar za účelem tvorby dalšího úplně nejvíc nejakčnějšího plánu. V jedné (z celkově dvou) alkoprodejen objevili familérně znějící popisek rumu, ale nebyli tak odvážní, aby jej zakoupili a při večerním plánování otestovali, jelikož v již rekognoskovaném vnitřním okruhu města nenašli žádné lékařské zařízení s očním oddělením (jak si tak vzpomínám tak jsem snad ani jednu větší budovu, co by i vzdáleně připomínala nemocnici, nezahlídnul; ale kováren tam je dost).

Každopádně jeden alko-krám byl příšerně překlimatizovaný a drahý (možná majitel, neohlížeje se na zaměstnance a turistické zákazníky vyžaduje, aby byly všechny lahve permanentně orosené). Druhý alko-krám provozuje korpulentní dáma, která ráda zamyká vstupní dveře a otevírá je až po tom, co aktualizuje statusíky na facebooku (byli jsme tam několikrát a pokaždé vzorně fokusovala pouze směrem obrazovka před ní), ale na rozdíl od prvního krámku prodává “zábavnější” a levnější flašky. Nutno dodat, že pokud si vyberete nějakou důvěryhodněji vypadající flašku, tak prodávají opravdový rum, ne vývar z brambor.

Když pořád kydám o těch rumech, tak samozřejmě nemůžu zapomenout na pivní vložku. Paleta dostupnosti lokálních piv je samozřejmě ovlivněna samotnou rozlohou ostrova a počtem obyvatel, majících pozitivní vztah k pivu. Při bližším průzkumu jsme objevili tyto následující lokální i importované vzorky:

Degustační kontaktVzorek01/05

01MakaTonga02KingdomTonga03Tooheys NewAustrálie04Tooheys OldAustrálie05TsingtaoČína

Maka, lokální pivní výtvor, který byl na můj vkus tak trochu prdelně nahořklý, což byl i přes zvyk na Krakonoše problém. Parkrát jsem to do sebe vtěsnal, ale že bych z toho byl nějak extra nadšenej - to nemůžu říct. Ten druhej to do sebe ládoval po dvou, moje připomínky o kvalitě vůbec nebral na vědomí… Důkaz toho, že v rámci akčního dua jsem to byl právě já, kterej měl vytříbenou pivní chuť (a to bez debat). Zárověň však musím připustit, že do výběru rumu jsem naopak vůbec nezasahoval (možná jen trochu).

Kingdom pivko, rozhodně královské není. Je to spíš taková bublinkovatá, lehce nasládlá nažloutlá voda, která se však výborně hodí do tropického prostředí. Podobně jako desítka Poutník na slunci dává pomalu, takže člověk není hned jak dělo a zároveň příjemně osvěží. Problém byla však dostupnost a cena; dostupnost úplně napytel, pouze v té dobré restauraci a cena výrazně vyšší než průměrná cena. Stejně jako Maka, jedná se o lokální pivo, které je však vyrobeno/uvařeno mimo Tongu.

Australský import, velmi příjemná cena - 4 Tongalary v našem baru, kde probíhalo vytváření akčních plánů. Chuťově takový až decentně slabší průměr, ale vzhledem k ceně jsme tohodle vzorku vypili asi nejvíc. Točená verze neexistuje, všechno jsme to sáli z flašky, případně z plechovky. Pokud ho podávají vychlazené, tak se dá. Většinou však byla spotřeba rychlejší než chlazení a tak jsme se museli místy spokojit s vlažno-studenější variantou a tu bych vám teda nepřál.

Červený bratr modré verze. Na rozdíl od “New” verze, tahle opravdu chutná jako old. Zatuchlá vůně, prdelní buket, řitní barva a na rozdíl od ostatní “Ale” piv, nehumální sladkost. Patrně měli v pivovaru zájem vytvořit splašky, které budou dobře vystihovat vkus Australanů, tj. patok vhodný pro odsouzence co hnijou v báni a jedninou zábavou jim zřejmě budou rojící se včely u řiti po konzumaci tohodlectoho výtvoru. Já sem to vzdal kolem půlky, druhá polovina výpravy byl odvážnější a zkoušel to dotáhnout až na spodní hranici etikety.

Už dlouhodobě Santus tvrdí, že tohle pivko se soudruhům povedlo. Čajna-mejd bír, slušné chmelové aroma, chuťově pro evropana přejemné a hlavně neškrábe v krku jako podobné přebublinkované vzorky. Jednoznačně na Santusově pivním žebříku si tenhle model drží svoje horní příčky mezi mimoČekystánskými pivy. Pitelnost dobrá, solidně dává, pije-li se v 0,75l flaštičkách, cena výtečná a výsledný efekt k nezaplacení! Pokud se kdekoliv setkáte s tímhle vzorkem, tak vezte, že se vyplatí vyzkoušet.

Konec pivních žvástů a zpět k věci. Takže po výtečné lokálně-japonské studené kuchyni jsme se přes pár chlastshopů a postranních ulic dostali zpět na náves a zapadli do osvědčeného baru, kde jsme vytvořili totálně, ale úplně nejvíc nejlepší plán co dělat v následujících dnech. Jelikož jsme cestou potkali půjčovnu skůtrů, rozhodli se páni kluci, že vytvoří akční moto-tandem gang, jenže! Pokud si chcete na Tonze pronajmout vozítko, musíte zažádat o lokální řidičák. To by nebyl až zas takový problém, jenže nás takhle skvostná myšlenka napadla v okamžiku, kdy každý z nás pozřel nemalé množství onoho modře olejblovaných piv. Pln nadšení a promile jsme se vydali na nejbližší policejní stanici, kde jsme požádali o vydání řidičských oprávnění. Přijímací místnost byla tvořena rozsáhlou soustavou umakartových stěn a jednoho policisty, který nás provedl celou budovou. Pokud máte taktéž v plánu navštívit dopravní inspektorát Království, tak musíte na policejní stanici do místnosti, kde je hromada oněch umakartů a překližek (těch děr od pěstí si ve zdech nevšímejte), pokračujte prvními dveřmi doprava a dále chodbou až dorazíte k první výslechové místnosti (dveře napravo, patřičně osazeny cedulkou Interrogation room, vytvořenou ve Word97 za využití 3D WordArt technologie). Ulička vás dále povede doleva skrze jakési átrium,ve kterém není zhola nic až k oprejskaným dveřím, kde je znatelně cítit zápach moči. Tam je dopravní inspektorát, tam je pan policista, který vám řekne, že jste na blbé adrese, že musíte zažádat přímo na ministerstvu dopravy a že vám přeje příjemný den a nazdar. Ale instrukce, jak se dostat z labyrintu hrůzy už neprozradí. Duchapřítomnost, dobrá paměť a opilcovo štěstí nás však brzy dostali ven, kde jsme sehnali taxi a poručili “k ministerstvu”. Budova ministerstva dopravy něpřímo připomínala díky masivní přítomnosti umakartových stěn policejní stanici. Avšak na rozdíl od ní nás očekával pan ouřada hned za dveřmi u pultíku. Ten nám, ke vší smůle oznámil, že jdeme pozdě a že už mají celé tři minuty zavřeno, takže nasrat. S tím jsme moc nepočítali a proto onen ultra akční plán se jevil být v troskách. Logicky jsme se tedy vrátili do baru a pokračovali v tvorbě jakéhokoli plánu, i neakčního, který nám zajistí alternativní aktivitu k oné předchozí, kterou jsme provozovali předchozí dva dny. Ne, že by nám barové vysedávání a okounění dělalo problém, ale lidský organismus je zázračné zařízení, které je schopno se vzepřít se svému majiteli, který od něj vyžaduje pouze barovou turistiku. Naštěstí jsme potkali partu Němců (koho tak asi jiného), kteří nám připomněli, že majitel ubytovacího zařízení pořádá kulturně-poznávací výlet s obědem kolem ostrova. Trochu to znělo jako lákavý leták, který tu a tam najdete ve schránce, pojednávající o nevšedním poznávacím zážitku spojeným s neodolatelnou nabídkou titanovo-diamantových hrnců, které vaří samy. Nemaje alternativního plánu, připustili jsme, že tato navrhovaná aktivita se zdá býti akceptovatelnou a dohodli s Němcima, že v rámci Česko-Německé družby se k nim tedy přidáme (Landsmannschaftový vepřoň by z nám měl určo radost). Ve smluvená čas +15 minut k tomu nás všechny vyzvedl Klaun ve městě a kolektivně odvezl zpět do guesthauzu. Večerní program byl tradiční: hlasitá diskuze, banán, rum, vyhlazování lidstva a promítání náhodného dílu MASH*e.

To je banán. Vždycky to banán byl a vždycky to banán bude. Je to ovoce, které oloupete a sníte. Je to banán! — Kryton aka Titan

Komplexní rekognoskace+

Vyčistit dutinu ústní dešťovou vodou, posnídat trochu banánu, srknout instantní kávy, vzpomenout si na na téma včerejší hlasité diskuze a pak už jen čekání na šoféra, který nás má vzít na okružní jízdu kolem ostrova. Úkolu ze zhostil sám pan nejvyšší - Toni, majitel guesthauzu. Musím připustit, že pánovi bylo v době návštěvy kolem 65let a jako energie měl přebytek. Kus Brita, který se přistěhoval na Tongu tak, že se tam jel podívat na dovolenou a jinde (kromě Skotska) nebyl, nějak se mu tam líbilo a tak se rozhodl tam zůstat následujících 17 let. Cesta kolem ostrova zabrala celý den včetně nesčetných kochacích zastávek a návštěvy jeho Beach hauzu aka Toni’s Guest House Flag Ship House. Pro přehlednost přidávám poznávací trasu a strategické body, které si ještě pamatuju.

Body z původní mapy

• Zelený dům — Toni’s Guest House
• Kolovai Beach
• Mapuʻa ʻa Vaea — mořské gejzíry
• Toni’s Beach House
• Místo „partyzánského útoku zleva“
• Pangaimotu — „nejlepší bar na světě“
• Královská rezidence

Původní KML trasa se v záloze nedochovala; těchto sedm bodů a jejich popisy pocházejí přímo z databáze mapového pluginu.

Myslím, že nemá moc význam detailně popisovat každou zastávku, takže budu doufat ve vaši představivost. Snad jen vypíchnu nejdůležitější body celého rekognoskativního výletu.

1. Dvojpalma: Prej že se jedná o unikátní strom, kterej roste tak blbě, že se mu vrchní část rozdělila na dvě, což se prý nikde jinde nestalo. A proto na Tongu jezdí davy turistů (dav = max 10 turistů v každém letadle), aby se kochly tím zázrakem.

2. Dlabanec v Toni’s Flag Ship House aka Fish & Chips. Nechci předbíhat, ale pro teď musím uznat, že jeho rybka s čipsem byla fakt dobrá! Se nám taktéž svěřil, že pro případy jeho Beach Hauzu naučil tamní personál trochu jiné kuchyni než je Tongánská (taro,banán a kokos = v češtině by to znělo brambor s banánem a sypáním), aby se vyšvihnul a nutno přiznat, že se mu to podařilo.

3. Tongánský Stonehange: polynéská obdoba ostrovního Stonehenge. Tichomořská varianta si hravě vystačila se třema šutrama poskládanýma tak, aby vytvořily imaginární bránu. Nic víc, nic míň.

4. Partyzánský útok zleva: Při rekognoskaci jakési vesnice, kde se nachází jakási hrobka jakéhosi krále se stalo naše vozítko cílem zákeřného útoku. Kde se vzalo, tu se vzalo nějaké lokální děcko vyzbrojené placákem a štěrkem. Nutno uznat, že na jeho věk se relativně slušně trefil do otevřeného okna téměř vším co mělo v tlapě. Naštěstí česká posádka neutrpěla žádná zranění. Útok byl cílen na Němce vpředu (chytrý hoch, učí se rychle). Bohužel byla povaha našeho vozítka čistě civilní a absence munice zabraňovala útok opětovat (pokud jedete na Tongu, zvažte zásobu pár dlažek s sebou do auta). Toni se rozhodl pro vyjednávací taktiku a pronásledoval onoho malého partyzána až do jeho chýše a nechal si zavolat jeho přímého nadřízeného (rozuměj otce), kterému se chvíli snažil vysvětlovat, že to co dělá jeho pěchota není tak úplně košér, protože až trochu povyroste, může si postavit katapult.

5. Pokud patříte mezi plážové povaleče a vyznavače nicnedělání, tak se vám tongánské pláže budou líbit. Bílej písek, taková úchylně barevná voda jak z katalogu, 200m od pláže útesy, které zajištují neustálý hluk a tu a tam zajímavý koch na prýskající vodu.

Jako obvykle byla celá trasa projeta velmi důstojnou rychlostí (40km/h), takže jsme byli schopni kynout přihlížejícím lokálům. Cestou zpět do Hauzu nás Toni informoval o existenci místa, kde je prý hodně jídla a taky pivo. Sice si rovnou řekl o bakšišné za transport, ale páni kluci, nehledě na peníze, raději fokusovali na ono jídlo a pivo. Představa o malé restauraci kdesi v prdeli za vsí s malou terasou a výhledem na oceán byla jaksi mylná. Restaurace to sice byla, byla i na pláži a situovaná částečně v jeskyni, ale interiér byl designován pro větší počet lidí, než je santusův vkus. Počet lidí byl naštěstí menší než počet dostupných míst pro zadnice, což zajišťovalo více jídla a piva pro nás. Lokální nájemní muzikanti podbarvovali čekání na dlabanec hlasitou líbivou hudbou, což nás teda moc nezajímalo, ale brzy se chlapci dočkali vytoužené večeře. Lokální produkty, většinou bez chuti a zápachu, až na hrstku vzorků mořského původu a půlku prasete sice přišly vhod, ale stejně jak je tomu u nás v Čekistánu, když vás vyvezou kamsi na jídlo, tak musíte vytrpět onu slavnou prezentaci hrnců.

Hrnce se sice nekonaly, ale zato jakési kulturní představení ano. Banda námezdných kejklířů s klackama, které na obou koncích hoří se může zdát cajk, ale ono je potřeba vidět tyhle umělce jednak řádně vycvičené a druhak ne hned z první řady. Ten nejudatnější motal klackem tak sveřepě, až jej několikrát upustil. Vzdálenost mezi publikem a pódiem, kde se odehrávala šaráda, byla něco méně než metr. A tak onen hořící klacek dopadl jednou sem, podruhé tam, naštěstí mimo území, kde se vyskytovala česká výprava. Jak se říká: “když to někdo umí, tak se na to dobře kouká”. A když to někdo umí tak jakože akorát, tak se na to kouká s hrůzou v očích. Po dobré čtvrt hodince motání a čoudu byla celá jeskyně, ve které se celé představení odehrávalo, zaplněna smradem z hořícího ředidla (či co to mistři používali) a díky dalším dychtivým turistům, kteří posilněni lokální samohonkou a plni adrenalinu doslova hltali ono představení se nedalo skoro dýchat. Ukončení kulturní prezentace jsme více jak uvítali, nasedli do vozítka a důstojnou rychlostí se ubírali směrem zelený baráček.

+Možná se budu opakovat, ale večer jsme překvapivě vyplnili nýmlich tou stejnou aktivitou jako v předchozích dnech až na jednu drobnou změnu - první náhodné setkání. Po příjezdu do guesthauzu jsme zjistili, že se počet nájemníků zvýšil o dva, resp. o dvě. Takticky jsme obsadili modrý stolek, nachystali rum a vyčkávali na vhodnou příležitost k zahájení rozhovorů. Prvotní odhad, že se jedná opět o Němce, byl překvapivě mylný. Jen co jsme dokončili vyhodnocení obou nových nájemnic, ty samy se odebraly k našemu stolečku a že přej nás slyšely mluvit čekystánsky a shodou okolností pocháyejí taktéž z té naší kotlinky. Procentuální úspěšnost, že na cestách potkáte Němce dosahuje skoro 100%. To, že potkáte Čechy se taky tu a tam stane (většinou ve frontě, kdy se zezadu ozve familiérní vyhodnocení situace jednoduchým souslovím “kurva, to bude na dlouho” či z nedaleka halekající skupinka radující se, že “pyčo, tady je kurva levný pivo”), ale to, že potkáte dva čehůny (gender nasrat) kdesi v prdeli na Tonze je fakt štěstí. Ale my musíme mít vždy něco spěšl a proto naše štěstí byla taková echt-klika. První holčina pracovala ve stejné firmě v Praze jako druhý článek výpravy a druhá holčina shodou okolností navštěvovala stejný vzdělávací ústav jako Santus. Volně přeloženo - na Tonze se potkali dva z jedné pražské firmy a dva z trutnovského gymplu (Trauč rulez neasi). Věřím, že si dokážete představit jak asi mohl vypadat následný večírek; ano, všechen rum se dopil :)

Beachhouse trip+

Ráno se teda nevstávalo nejlíp, ale instantní káva a banán postaví člověka na nohy. Dámy jsme hned ráno informovali o existenci místa vhodného k nicnedělání (Toniho Beach House) a domluvili se s Klaunem, že nám ještě v dopoledních hodinách zajistí odvoz. K naší výpravě se přidala i německá spolucestující, která na svůj věk (povídala, že se snad chystala do důchodu) byla dost akční. Každopádně naše kvarteto + 1 externista vyrazilo ve smluvený čas + 25min směrem Beach house. Nebudu unavovat už tak unaveného čtenáře, který se dostal až sem podrobnostmi našeho nicnedělání, ale za zmínku stojí jedna událost, která nás překvapila více než včerejší náhodné setkání. Po krátkodobém zevlingu na pláži a přilehlých junglích jsme zpozorovali, že kolem naší pláže plave jakási bytost. Nevěnovali jsme jí větší pozornost až do okamžiku, kdy se na širém moři otočila a připlavala na naše území. My mezitím jsme rozdali karty, zvolili nějakou jednoduchou hru a čekali na oběd. Ona osoba, která připlavala z moře s námi prohodila zdvořilostní frázi “Hi there, how are you?” a toť vše. My pokračovali nerušeni v karbanu až do okamžiku, kdy k nám ona připlavší osoba promluvila celkem plynule “tož, mohl bych se přidat, já su nějakej Radek ze Zlína”. Takže Čehuni vs Němci za poslední tři dny 5:3!!!

Zbytek dne jsme vyplnili bezduchých tlacháním a výsledkem byl nápad, že Radek ještě jednu noc zůstane na Beach Hauzu a následující den se k nám připojí, jelikož dámy byly z našeho tlachání značně unaveny a odmítly nápad společného výletu kamsi po ostrově. Akční plán “gentlemanského tria” byl tedy stanoven, naše akční duo +2 dámy se vrátilo po krátké inspekci přilehlých plážových oblastí kolem Beach Hauzu do své zelené žumpy k modrému stolu. Pivo aj rum došel, takže jsme se pokusili nahradit hlasitou konverzaci hraním společenských her (karty, kostky, malý rybář) a degustací jakéhosi bílého vína, ale co si budem nalhávat - pivo je pivo a rum je rum!

Nejlepší bar na světě

Nedostatek kvalitního pitiva způsobil překvapivě hladké ranní vstávání. Radek se podle dohody dostavil ve smluvený čas do našeho bydlíku, společně jsme zkonzumovali již tradiční instatně-kofeinovo-banánovou snídani a během trávení se dohodli, kamže se to chceme podívat. Plán byl rozdělen do dvou fází. Fáze první spočívala v dopravě do jediného lokálního přístaviště, kde plynule přešla do fáze dvě: identifikace dopravního prostředku směřujícího směrem nějaký ostrov. Překvapivě obě dvě fáze proběhly bez větších problémů, dostali jsme se do “královského přístaviště” a nalodili se na bárku směrem ostrov Pangaimotu. Klaun nám ráno poskytl dostatek informací o tamní infrastruktuře (žádná silnice, všude písek, hromada palem, teplá laguna, jeden vrak a jakési barové pohostinství), která se zprvu zdála býti podle našich představ nedostačující, ale po zakotvení před barem se názor gentlemanského tria obrátil o 180°. Vřelé uvítání doplněné informacemi o tamní barové výbavě a schopnosti zajistit neustálý přísun vychlazeného piva, rumu a kokosů způsobil v naší skupině vlnu nadšení. Hrdě jsme zabrali strategické místo u stolku, zkontrolovali si obsah kapesného a jali se poroučet. Umíte si představit začít den kolem půl jedenácté v baru na pláži s výhledem na lagunu a zrezavělý vrak lodi v popředí?

Trvalo to přesně 3 piva a 2 rumy než jsme se dostali do vody. Voda v laguně je překvapivě teplá a možná lehce slanější než obvykle což zapříčiňuje efektivní nadnášení nejen anorekticko-bulimických postav, ale i figur typu baron, sud či kňour. Válíte se v odporně teplé vodě, u hlavy vám plave plný lahváč, bar máte opodál a kolem vás je totální liduprázdno (až tedy na ty dva gentlemany) - co víc si přát?

Netrvalo dlouho, kdy dva z tria dostali hlad a třetímu zteplalo pivo. Vrátili jsme se tady ke svému stolečku a poručili si cokoliv k jídlu. Volba byla jasná - Fish and Chips (naschvál, jestli je budou mít lepší než Toni v jeho Beach hauzu). Pan kuchař se omluvil, že nám nemůže sdělit Catch of the Day, jelikož zatím žádnej catch neproběhl. Vyměnil tedy rondon za oštěp a plavky a šel nám sehnat oběd. Vrátil se během 20min se třemi čerstvými obědy a během následujících 20min jsme je měli na talíři. Jestli mi bude někdy někdo vysvětlovat v evropských restauračních podmínkách, že “naše ryba je čerstvá”, vždy si rád vzpomenu na tuhle událost a maximálně se na onoho lháře usměju. Krom toho, že doba mezi započetím peristaltiky a nicnetušícím pohybem ryby v laguně činila méně než 45min, tak nemám moc tušení co s ní pan kuchtík udělal, ale ta chuť byla prostě ultimátní, strašný žrádlo. Ryba se výborně hodí k bílému vínu, proto jsme si tedy poručili pivo a jeden rumový digestiv; musím uznat, že se taktéž k rybě velmi hodí a nejlépe v množství vyšším než jedna. V odpoledních hodinách jsme se zkusili vzdálit z baru i mimo přímou viditelnost na něj, avšak cesta k ohybu ostrova byla po pláži vždy delší než 10min a to jednomu zteplá pivo, druhýho začnou bolet nohy a třetí si nevezme boty či začne potřebovat dělat něco na místě, kam i královna chodí pěšky. Barové povalečství tak na tomhle ostrůvku nabralo úplně nový rozměr. Dovolím si říct, že na zpáteční cestě nikdo nelitoval toho, že jsme tam nechali téměř celé kapesné. Po vylodění v “královském přístavišti” jsme dostali opět hlad a vhod přišel lokální rybí trh, kde jeden z gentlemanů zpozoroval výhodnou akční nabídku čerstvých humrů - 6 kusů za 40 tongalarů.

Všichni byli z toho nálezu tak nadšeni, že jsme museli naše společné zážitky a snižující se obsah krve v alkoholu podpořit návštěvou známého výčepního zařízení v centru města na návsi. Tři gentlemani s igelitko plnou humrů nebudou přeci chodit pěšky, zvolili jsme tedy (a byl to můj nápad) variantu taxi, konkrétně vozidlo, které vlastnil Santus na NZ mezi lety 2011-2012. Mazda MPV 3l V6, nutno však dodat, že moje vozítko mělo všechny díly, pneumatiky stejné značky a řádně nafouknuté. Tongánská varianta připomínala spíše jakousi X-krát nabořenou plečku ve stylu romale tunning. Pan řidič se sveřepě snažil nastartovat celé 3min, poté to vzdal, nás nechal i s humrama v autě a sám odešel kamsi do háje. Auto okamžitě obklopilo pět jiných taxikářů, kteří zřejmě měli navozovat atmosféru, že na opravě se aktivně pracuje či zamezit opuštění vozítka. Díkybohu se šofér vrátil během pár minut aj s jakýmsi zázračným sprejem na startování aut (úplně jiný zázrak než batmanův sprej na zastavování kolotočů | Simpsnovi), pocákat s tím zázrakem motor a napodruhé naskočil. Možná byl pan taxikář zklamán, že po takovém výkonu se chceme vézt jenom 500m, ale hold i to je business. Během pár minut jsme tedy ocitli před známým pohostinstvím, kde proběhlo vyhodnocení výletu. Jednomyslně jsme se shodli, že to byl jeden velký úspěch.

Cestou domů jsme si opatřili vhodné digestivy k lobstrovi; a teď nevím, jestli jsme se dostali zpět do bydlíku z Klaunem (tuším, že se nám podařilo v průběhu vyhodnocování výletu potkali onen německý pár, který se s námi účastnil rekognoskativního tripu kolem ostrova) a nebo jsme si vzali taxika, každopádně kýžený výsledek v podobě přepravy do zeleného domečku se dostavil. Příprava humra byla vcelku jednoduchá, najít velikananánskej hrnec, všechnu tu havěť to toho vecpat, ten druhej udržoval oheň a já mu do toho ze strany odborně kybicoval. Za necelých 15min byla delikatesa hotova. Mořský rolls royce chutnal samozřejmě výtečně. Radek nás poctil návštěvou a jak se patří, přinesl s sebou vhodné aperitivy; my se postarali o digestiv. Dámy se k nám také přidaly, ovšem naše delikatesa jim prý “smrděla” a na karmě prý nepřidal ani náš alkoholický odér, rande se tedy nekonalo. Holky přišly s nápadem v podobě zítřejší ranní návštěvy hlavního kostela. Jejich záměrem bylo zřejmě kulturně-spirituální obohacení, nám tento nápad posloužil jako vhodný základ pro rozsáhlou debatu o mešních vínech. Nic jsme neslibovali, ale někdo utrousil poznámku o možné spolupráci při onom religionistickém tripu. Zelený baráček se nám okoukal a proto jsme uvítali nápad přesunu do modrého domečku. Zelený baráček je co do vybavení spíše takový chatrčovitý, chýšovítý a lehce šmucig. Toni vlastní i žlutý baráček, který je vybaven o poznání lépe, ale samozřejmě celou trojici uzavírá na tamní poměry přepychová modrá varianta domečku. Radek se pořídil cimru (na štěstí pro nás) právě v modrém baráčku, proto se přesun pryč z bahna a špíny do luxusní čtvrti na jeden večer setkal s vřelým příjetím v našem tandemu.

No, že váháš! Máš tam koupelnu s kachlíkama, korkový podlahy, parádní gril v zahradě, dvojitý okna, telefon, všechno! — Lister

Zbytek večera jsme vyplnili tlacháním o zadnici jedné japonky, která bydlela s Radkem v domečku, kydáním o práci, cestování a já nevím čím ještě; jedno je ale jisté - potichu to určitě nebylo.

Rekonvalescenční den

Tohle bude hodně krátká kapitola. Včerejší heroický výkon značně poznamenal gentlemanskou část české komunity, logicky se tedy místo kulturní výpravy konalo rekonvalescenční dopoledne. Výjimkou byla pouze jedna osoba, dostatečně odolná, kulturně vyspělá, samostatná a… prostě a jednoduše sem to byl já. Jediný já jsem se ráno dokopal k tomu, abych dodržel jakýsi příslib ze včerejška ohledně kostelní návštěvy. Moje motivace však nebyla hnána touhou o duševní naplnění. Primární motivací účasti bylo sice naplnění, ale tato touha byla poháněna spíše tou částí Santusa, která je více sekularizovaná. Jednoduše mi moc nešlo o spirituální očistu, já jsme se chtěl prostě nažrat. No jo, kostel je v neděli, všichni v něm aj s panem králem a tak už nezbejvá moc těch, kteří by mohli provozovat hostinskou činnost. Prošmějdil sem celý město (3 bloky do všech stran od hlavní návsi) a našel jsem celkem dvě prodejny, kde bylo možno uspokojit moji touhu zaplácat se čímkoliv. Dostatečně obžerstven jsem dorazil zpět k hlavnímu kostelu a čekal na dámské osazenstvo až se dokochá tou nádherou. Mezitím se na parkovišti zjevil Toni, který mi čekání zpříjemnil stížnostním monologem a komplexním výčtem nedostatků jeho personálu. Po návratu do zeleného domku se toho moc nestalo. Ten druhej obživl kolem poledne, Radek se u nás zastavil na ranně-obědovou kávu a informoval nás o svém záměru se vrátit směrem Beach Hauz, jelikož my stejně brzo odjedeme pryč a druhak neměl v zájmu si přivodit instantní cirhózu v zemi třetího světa kdesi v pacifiku a dámy nás taktéž opustili, že prý zapácháme a ony stejně už musí mazat neb měly let nějak na podvečer. Zbytek dne se jeden věnoval literatuře, druhej chrápal, pak se vystřídali a tak to šlo až do večera. Večer decentní degustace vína, vyčůrat, vykoupat a spát.

Před-Poslední den

Předposlední den se jevil být z rána úplně ten samý jako ten předchozí rekonvalescenční, nicméně ten duhej dostal relativně smysluplný nápad a to vrátit se do baru na malém ostrově naproti tomu hlavnímu a hlavně! Plán zněl mnohem přívětivěji než plán předchozí návštěvy, hlavně co do výšky kapesného, která byla pro tento smělý plán vyžadována - dáme si kokos či dva, banán na sváču a prostě nebudem dělat nic, max se půjdem podívat kolem dokola, jelikož rozloha onoho ostrova byla opravdu malá a tak za střízliva nebude problém si ho obejít. Na ostrov jsme se dopravili úplně stejnou lodičkou jako minule, tamní zaměstnanci baru se po našem příjezdu žačali podivuhodně uculovat, zřejmě očekávali stejný výkon jako minule, ale objednávka chlazeného kokosu je (nutno přiznat) “dosti zaskočila”. Kokosové osvěžení, chvilka nicnedělání a pak onen slibovaný výlet kolem ostrova. 20min procházka po bílém písku, občas nějakej ten šutrák, tu a tam pneumatika, plastová flaška a kusy dřeva. Alespoň jsme splnili závazek, který jsme stanovili ihned po příjezdu (bejt trošku aktivnější než včera) - a tento závazek jsme splnili. Takže cesta kolem dokola, pak kokos, žádná velká aktivita, chvíle rochňání v teplé vodě, kokos před odjezdem, říct poslední nazdar a odjezd směrem hlavní ostrov. Večer jsme jen pobalili všechen binec, dali si pivko a šli spát. Ráno umejt, Toni nás hodil na letiště, my mu poděkovali za nezapomenutelné zážitky na všech úrovních, chvilková čekačka pod palmou a odlet.

Závěrečné vyhodnocení:

Tonga jako místo je fajn. Je to sice díra, ale prostě tak to je. Pokud se chystáte na Tongu, tak (teď budu mluvit asi za nás oba), odjeďte mimo hlavní ostrov Tongatapu. Sice to je hlavní město, ale stejně jako zbytek hlavních měst v Pacifiku je to jen administrativní oblast, kde se toho moc najít nedá. Vypadněte někam na další ostrovy na severu. Jednak se tam lítá, ale nikdo nám neřekl pozitivní věci ohledně servisu a spolehlivosti lokálních přepravců. K dispozici jsou i lodě, které jsou levnější a možná bezpečnější. Všichni, co jsme za tu dobu na Tonze potkali, mluvili relativně hezky o všech severních ostrovech. Nám se líbilo i na hlavním ostrově…